Adresa pro písemný kontakt:
Řád Nejmenších bratří svatého Františka z Pauly
Vranov u Brna 7
664 32
Telefon: 541 239 153
E-mail: paulani@atlas.cz
Kněží:
O. Karel Hanslík OM – korektor a farář – hanslikkarel@vranov.cz
O. Pavel Havlát OM – o.pavel.h@seznam.cz
O. Václav Groh OM
Bratři:
Jiří Million OM – bratrjirimaria@seznam.cz
Milan Doleček OM – milan.maria@atlas.cz

Autor: bocachetederivative work: Bocachete (talk) – 8905_-Milano–Via_Manzoni–San_Francesco_di_Paola–Stemma_Charitas-_Foto_Giovanni_Dall’Orto_14-Apr-2007.jpg, CC BY-SA 2.5 it, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=9821343
Terciáři
Viz samostatné stránky na https://tretiradnejmensich.webnode.cz.
Paulánské mise v Kamerunu
Více informací: https://farnostvranovubrna.cz/paulanska-mise-v-kamerunu/
Konvent Narození Panny Marie
Vranovský konvent Narození Panny Marie založil v září roku 1633 kníže Maxmilián z Liechtensteinu, spolu se svou manželkou Kateřinou Černohorskou z Boskovic a postoupil jej s vesnicemi Mořice, Srbce, Pavlovice, Vitčice a městečkem Tištínem Paulánskému provinciálovi P. Antonínu Pillotovi. 27. května 1635 pak přijali tento šlechetný dar otcové sedmatřicáté Generální kapituly řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, konané v Marseille a zapsali nový dům do česko-německé provincie řádu. Záhy na to přivedl na Vranov P. František Richard několik francouzských bratří z provincie hrabství burgundského. R. 1638 požádal kníže Maxmilián provinciální kapitulu, aby se Vranovu dostalo práva mít vlastního představeného – korektora. Vzhledem k tomu, že počet bratří vzrostl již na plných dvacet osob, byl pak na svátek sv. Václava r. 1640 kanonicky zvolen první vranovský korektor P. Jan Guillard. Za dlouhá léta požehnaného působení vranovské paulánské komunity, největší v celé česko-německé řádové provincii, se v této hodnosti až do osudného 12. října 1784, kdy byl konvent císařem Josefem II. Zrušen, vystřídalo 144 řeholníků, vesměs mužů vysokých náboženských, mravních, vědeckých a obecně kulturních kvalit.
30. srpna 1992 se pauláni na Vranov vrátili. Po bezmála dvoustých osmi letech se znovu podařilo s pomocí Boží navázat ve znamení kontinuity na staroslavnou vranovskou tradici přítomností a služby duchovních synů sv. Františka z Pauly.
S jakými záměry a cíli přicházejí do českých zemí? Budou se snažit všemi způsoby, svědectvím vlastního života i horlivým apoštolátem, zvěstovat všem lidem „evangelium pokání“ a být přitom věrní duchu svého Otce zakladatele sv. Františka z Pauly, o němž součastníci říkali, že byl „člověkem přísného života, plně oddaným rozjímání“ a jejž církev nazvala „světlem k osvícení kajícníků“. Chtějí tedy, aby mezi Božím lidem znovu radostně zazněla evangelní výzva: „Přinášejte plody hodné pokání!“
Takové plody spočívají ve smíření s Bohem, se sebou samými, s druhými, i s celým stvořením. To je také program, který jim zanechal Zakladatel a který Konstituce citují následovně: „Řád si stanovuje přinášet zvláštní a každodenní svědectví evangelního pokání a to postním životem, který má být úplné obrácení se k Bohu, osobní účast na Kristově oběti a poukázáním na evangelní hodnoty zřeknutí se světa, nadřazenosti ducha nad hmotou a nutnost pokání, které obnáší skutky lásky, lásku k modlitbě a tělesné askezi. Svatý Zakladatel skutečně následuje Krista charakteristickými projevy pokorného kajícníka plně oddaného Bohu, který přináší spolubratřím zkušenost Kristova království. Proto se stal se svou řeholí „světlem k osvícení kajícníků“.
Kající životní styl, který sv. František zvolil pro sebe sama i své bratry, není jen nějakou samoúčelnou hříčkou, chce spíše v tomto světě konkrétně zpřítomňovat evangelní projekt „nového člověka“. Odstup od hmotných statků, k němuž směřují některé praktické formy kajícího života, jako abstinence a půst, vede k postupnému vnitřnímu osvobozování, jež otevírá člověka vůči Bohu, činí ho pánem sebe sama, navrací mu schopnost i hodnotu skutečného bratrského dialogu a probouzí v něm úctu k přírodě.
Pauláni by tedy chtěli v pokoře a prostotě, počínaje vlastní duchovní správou vranovské farnosti pomoci Boží církvi v českých zemích. I když náš národ znovu nabyl politické i kulturní svobody, nebezpečí, že se staneme otroky vlastního sobectví, svých vášní či pokušení konsumismu, spíše ještě vzrostlo. Poválečná zkušenost Západu jasně ukazuje, že ztratíme-li ze zřetele nejhlubší smysl člověka – který je možno nalézt jen v Bohu – staneme se dříve nebo později obětí celé řady vleklých ran a problémů, které se jen na první pohled zdály být věcí či výdobytky osobní svobody. Zmiňme jen konsumismus, náboženskou vlažnost a lhostejnost, erotiku, problém drog či zločinnosti, nemluvě již o ekologické katastrofě, to vše je jen novým otroctvím, jež se rodí ze starých okovů letitého nedostatku politické a myšlenkové svobody. Jsme si dobře vědomi, že jsou to i nejpalčivější rány západní společnosti, jež dnes tak snadno a bez překážek zaplavuje země střední a východní Evropy, které se roku 1989 znovu politicky obnovily. Pokusíme-li se porovnat poválečný vývoj obou skupin zemí, povšimneme si zarážející skutečnosti: pod tlakem totalitních systémů se lidé častěji soustřeďovali k velkým hodnotám; zdánlivé formy svobody dovedly však na druhé straně člověka spíše k mravnímu, společenskému, ekonomickému i ekologickému úpadku.
Pauláni by tedy chtěli v Českých zemích znovu zpřítomnit samo jádro poselství své spirituality pokání, aby všem, věřícím, i těm, kdo se ještě s Bohem nesetkali, pomáhali odhalit pravé kořeny svobody.
- Nejmenší bratři by tedy měli být především muži víry, kteří dosvědčují, že výsostnou cestou k návratu a setkání s Bohem je hluboká zkušenost modlitby a ticha, onoho ztišení a naslouchání, spojeného se sestupem k hlubinám lidského srdce. Paulánský řeholní život či čas na modlitbu sdílený někdy i s Božím lidem, nejsou nějakým útěkem před světem nebo snahou uzavřít se egoisticky bratřím, ale touha po zážitku s Bohem, aby ho mohli přinášet jiným. Člověk ovlivněný hříchem, snadno ztrácí rovnováhu a stává se spíše otrokem světa, než jeho pánem, jak už tomu bylo na počátku stvoření. Když se člověk sám od sebe něčeho svobodně vzdává, proklamuje svou nezávislost na věcech a nabývá znovu své důstojnosti „pána stvoření“.
- Paulánský komunitní život je založen na svobodném rozhodnutí následovat společně Ježíše Krista. I přes všechny obtíže, jež se sebou nese každé vzájemné nažívání, se může vytvořit ve světě bratrské spolužití. Lidé mohou žít ve vzájemném společenství jako bratři, jsou-li schopni se vymanit z pout sobectví, touhy po blahobytu za každou cenu a po ovládání druhých.
- Spolu se svým Zakladatelem, sv. Františkem z Pauly, který se v raném dětství rozhodl pro poustevnický život, chtějí pauláni navrátit sobě samým i druhým schopnost užasnout a radovat se nad krásou přírody, Božího díla, jako naši prarodiče před prvním hříchem. I to je smyslem pokání, neboť ekologická katastrofa je jen důsledkem nezřízené touhy člověka uspokojit bezohledně všechny své „potřeby“. Svět se může znovu stát onou zahradou stvořenou pro štěstí všech, kdo v ní přebývají.
- V naší brněnské diecézi mají Nejmenší bratři na starosti mariánské poutní místo Vranov u Brna. Chtějí zde společnými silami vytvořit místo přijetí a načerpání pro všechny, kdo touží po ztišení, zastavení se a po setkání s Bohem. Proto řád buduje na Vranově nové a dostatečně velké Duchovní centrum k pořádání různých akcí převážně duchovního charakteru – exercicií, obnov, kurzů, přednášek nebo modlitebních setkání – pro různé věkové kategorie a životní stavy. Tímto dílem chce paulánský řád přispět k nové evangelizaci našeho národa a k jeho mravní a duchovní obnově.
To je náš cíl, i všech kdo s námi chtějí jít bok po boku cestou víry.
Adresy na další provincie Nejmenších bratří ve světě:
Sv. František z Pauly
Chceme-li vědět něco o řádu, který se k nám vrátil po dvou stech sedmi letech na své původní místo Vranov u Brna, je třeba nejdříve vědět něco o zakladateli tohoto řádu, o svatém Františkovi z Pauly. Jeho následovníci jsou ve světě známí jako Nejmenší bratři sv. Františka z Pauly, říká se jim také Pauláni, a mají svou vlastní řeholi a originální spiritualitu.
Svatý František z Pauly se narodil 27. března 1416 v jihoitalském městečku Paula chudým, skromným a zbožným rodičům Jakubovi Martolillovi a Vienně z Fuskalda. Přišel však na svět s vážnou oční vadou, a proto ho rodiče svěřili v modlitbě sv. Františkovi z Assisi a slíbili, že když bude syn uzdraven, dají ho na votivní rok do františkánského kláštera. František byl skutečně zázračně uzdraven a v roce1429, když mu bylo 13 let, ho doprovodili rodiče od konventu s . Marco Argentano, kde pak žil a pracoval jeden rok s bratry františkány.
Ti si zbožného a pracovitého chlapce velmi oblíbili a chtěli, aby zůstal s nimi. On ale řekl, že to není vůle Boží, a po tom roce s rodiči odešel. Vydali se pak společně na pouť do Říma a Assisi a v Loretě mladý František odevzdal svůj život Pánu slibem čistoty. Cestou se setkával s různými poustevníky, jejichž způsob života se mu velmi líbil, a cítil, že ho k takovému životnímu stylu Bůh volá. Proto když se vraceli domů do Pauly, zůstal v lese za městem a začal tam poustevničit. Věnoval se modlitbě, rozjímání, obdělával půdu, rozmlouval s lidmi, kteří k němu přicházeli. K sobě byl náročný a přísný, Pánovu volání citlivě věrný a postupoval stále od dobrého k lepšímu. Aby se však mohl ještě více a nerušeně věnovat modlitbě, odešel dál od města do paulánských kopců do jedné jeskyně. Celé roky takto přebýval v samotě a ve skrytosti a usiloval o naprosté obrácení svého srdce k Bohu.
Původně nechtěl založit nějaký řád ani reformovat církev, nikdy a na nikoho nepoukazoval a nikoho nekritizoval, chtěl prostě žít s Pánem a pro něho. Kolem roku 1435 se však k němu začali přidávat první společníci, sepsala se první pravidla života a stavěly se první konventy v Paule, potom v Paternu, Spezzanu a na dalších místech Kalábrie.
Svatý Archanděl Michael mu v jednom zjevení předal znak CHARITAS, a tak se zrodili poustevníci sv. Františka. Roku 1470 bylo jeho poustevnické hnutí schváleno na úrovni diecéze a r. 1474 bylo potvrzeno papežem Sixtem IV. Dlouho se již vědělo o Františkově svatosti a o zázracích, které dělal. Putovaly za ním velké zástupy lidí z celé Kalábrie. Všechny s láskou přijímal a sloužil jim, uzdravoval jakkoliv nemocné, chromé, vyháněl zlé duchy, křísil mrtvé, dával dobré rady. Na svém plášti přeplul přes moře na Sicílii, aby tam v Milazzu postavil konvent, znamením kříže zastavil padající balvany, bez újmy na zdraví opravil rozpálenou pec na vápno, při modlitbě se vznášel nad zemí a jeho cela zářila jasem. Beze strachu se zastával chudého lidu u tvrdých panovníků a vymahačů daní, zázračně sytil hladové dělníky, pracoval společně se všemi celé dny na stavbách konventů, kázal evangelium, četl v lidských srdcích a všichni příchozí od něj vždy odcházeli spokojeni a s pevným přesvědčením polepšit se.
Jen jedno jim František s láskou kladl na srdce: „Vyčisti nejdříve svůj dům, to je svědomí, a žij jako dobrý křesťan.“ Často bral do rukou oheň a ukazoval tak, že „pro toho, kdo miluje Boha, není nic nemožné.“ s m na sobě ukazoval s velkou láskou a pokorou cestu obrácení, proměny života a pravého pokání. Byl na blízku každému, od nikoho se neodvracel, nikým nepohrdal, považoval se za služebníka všech, na všechny měl čas, a proto byl s takovou oblibou nazýván „dobrý otec“.
Roku 1483 byl papežem Sixtem IV. vyslán do Francie ke dvoru krále Ludvíka XI., do zámku v Tours, aby mu vyprosil zdraví těla, ale sv. František mu vyprosil to důležitější, totiž zdraví duše – smíření s Bohem, s lidmi a křesťanskou smrt.
I na královském dvoře žil věrně svým kajícím životem v poustevně ve veliké zahradě nebo ve skromné cele spolu se svými bratry. Do Itálie se již vrátit nemohl a jeho řád se tak rozšířil i do dalších zemí – Francie, Španělska, Německa i do země České.
Tento muž Boží, který jídával jednou denně kousek chleba nebo zeleniny, spával na zemi a chodil bosý, který celé noci promodlil, neúnavně stavěl kostely a kláštery, věnoval se velkým zástupům lidí a byl rádcem papežů i králů, zemřel v Tours na Velký pátek 2. dubna 1507 ve věku 91 let.
Jeho řád byl schválen papeži Alexandrem VI. a Juliem II. jako „Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly“ (Ordo Minimorum) s vlastním znakem CHARITAS (Boží láska). Sv. František přepracoval celkem čtyřikrát svoji řeholi – pravidla života pro svou řeholní rodinu. Poslední verze byla schválena roku 1506 a byl v ní definitivně zakotven slib trvalého postního života (půst od masa a derivátů, vajec a mléčných výrobků).
Tento světec byl církví prorocky označen jako „světlo k osvícení kajícníků“. Roku 1519 byl svatořečen papežem Lvem X., Pius XII. ho ustanovil patronem italských námořníků a Jan XXIII. patronem Kalábrie. Roku 1562 jeho dosud neporušené tělo spálili kalvinisté a zbylo jen několik zlomků kostí, které jsou nyní v řádu cennými ostatky. Úcta k němu se rychle rozšířila a byl vzýván jako „svatý lásky, ohně a zázraků“. Kéž nás všechny provází jeho láskyplné napomenutí: „Pro lásku Boží, něco se sebou dělejte“ – s jistotou, že „tomu, kdo miluje Boha, je všecko možné“.
Posláním bratří paulánů je žít evangelní výzvu k obrácení, přinášet plody hodné pokání a snažit se přivádět lidi k touze po obnově svého života a k hlubokému přátelství s Bohem. Proto se paulánští řeholníci postí a nejedí maso, jako vnější znamení neustálého pokání a jako oběť za všechny lidi. V naší brněnské diecézi mají Nejmenší bratři na starosti mariánské poutní místo Vranov u Brna. Chtějí zde společnými silami vytvořit místo přijetí a načerpání pro všechny, kdo touží po ztišení, zastavení se a po setkání s Bohem. Proto řád buduje na Vranově nové a dostatečně velké Duchovní centrum k pořádání různých akcí převážně duchovního charakteru – exercicií, obnov, kurzů, přednášek nebo modlitebních setkání – pro různé věkové kategorie a životní stavy. Tímto dílem chce paulánský řád přispět k nové evangelizaci našeho národa a k jeho mravní a duchovní obnově
Dopisy sv. Františka
Jeden ze čtyř autentických dopisů sv. Františka z Pauly:
List poustevníka z Paoly prokurátorům poustevny ve Spezzanu (Cosenza)
Naši urození a milí prokurátoři.
Nejprve vám přeji zdraví a pokoj v požehnaném Ježíši Kristu. Vzdávám díky vám a také tomuto ctihodnému kléru, úředníkům a všemu lidu za horlivost, již jste prokázali a stále prokazujete při díle výstavby tohoto požehnaného místa svaté Trojice. Náš Pán Ježíš Kristus svěří zásluhu vašich námah Nejvyššímu Odplatiteli, střezte se všeho zla a nebezpečí, kamkoli půjdete a budete.
My a všichni naši bratři na druhé straně, jakkoli jsme nehodní, budeme vždy prosit věčného Boha a jeho Syna Ježíše Krista a slavnou matku Pannu Marii, aby vám pomáhali a vedli vás ke spáse vašich duší a těla a dali vám prospívat od dobrého k lepšímu až do konce.
Na druhé straně, měšťané – naši bratři a zbožní, vás prosím a vyzývám, nakolik jen mohu a stačím: buďte rozvážní a pečlivě usilujte o spásu svých duší a pomýšlejte na to, že budete muset zemřít, že tento život je krátký a není ničím jiným, než stínem, který brzy pomíjí. Rozpomeňte se na Utrpení našeho Pána a Spasitele a pomyslete na to, jaký to byl žár, který sestoupil z nebes na zemi aby nás spasil, kde přijal tolik soužení a trpěl hladem, zimou, žízní, horkem a vším trápením, jímž trpí lidé, a neodmítl žádné utrpení z lásky k nám, a tak dal příklad dokonalé trpělivosti a lásky, abychom i my ostatní chtěli mít trpělivost ve všech svých protivenstvích, která se nám přihodí, a snášeli je s láskou při myšlence, že Ježíš Kristus, náš Pán, právě v tom, že se mu dostávalo soužení a pronásledování, trpěl za mnoho ostatních. Ještě vás prosím, odložte všechny nenávisti a nepřátelství a milujte pokoj, protože je nejlepším pokladem, jaký si můžeme pro národy přát. Vězte s jistotou, že se blížíme konci světa, a to pro naše hříchy, které pudí Boha k hněvu; a proto se napravte pro budoucnost a kajte se za minulost, neboť Bůh je milosrdný a očekává vás s otevřenou náručí. Vězte, že to, co skrýváme před světem, nemůžeme skrýt před samým Bohem a vykonejte pravou a věrnou zpověď. Budeme-li tyto věci zachovávat jako praví a věrní křesťané, tak také budeme mít požehnání a pomoc od věčného Boha a od jeho matky a dcery Panny Marie. Bůh sám také sesílá velké soužení, kterého se dostává ubohé Itálii za její špatnost. Více nepíši, než jen to, aby s vámi byl pokoj: pro tento lid a zvláště pro tento ctihodný klérus, jak jsem řekl shora.
Psáno na místě svaté Marie Bolestné u Tours ve Francii, 10. dne září 1486.
Za vás se modlící nehodný bratr František,
nejmenší chudý poustevník z Paoly
Z dopisu sv. Františka z Pauly spolubratřím:
Náš Pán Ježíš Kristus, který dává všem spravedlivou odměnu, kéž odmění vaše namáhání.
Mějte se na pozoru před každým zlem, vyvarujte se nebezpečí. My, se všemi našimi bratry, i když toho nejsme hodni, budeme neustále prosit Věčného Boha Otce a jeho Syna Ježíše Krista, jeho oslavenou matku Pannu Marii, aby vám stále pomáhali a vedli vás ke spáse duše i těla a aby vám pomohli dělat pokroky z dobrého v ještě lepší, až do konce.
Jinak, bratři, vás nabádám a prosím, jak jen mohu, abyste byli obezřetní a svědomití vůči spáse své duše tak, že budete myslet na to, že smrt je jistá pro všechny, že život je krátký a není ničím jiným než dýmem, který brzy odvane.
Připomínejte si utrpení našeho Pána a Spasitele a pomyslete, jak nekonečný byl ten žár, který sestoupil z nebe, aby nás spasil. On pro nás vytrpěl tolik soužení a snášel hlad, zimu, žízeň, horko, i všechno lidské utrpení, a pro lásku k nám se ničemu nevyhýbal. Tak nám dal příklad dokonalé trpělivosti a dokonalé lásky. Buďme tedy všichni trpěliví ve svých protivenstvích a nesme je s láskou tak, že budeme myslet na Ježíše Krista, našeho Pána, který pro druhé zakoušel tolik trápení a soužení.
Zbavte se tedy každé nenávisti a každého nepřátelství, s pečlivostí se vyvarujte nejhrubších slov, a pokud by vyšly z vašich úst, ať vás neomrzí přimět k nápravě ty samé ústa, které způsobily ona zranění. Takto si vzájemně odpouštějte a nemyslete již více na urážky, které jste si způsobili. Připomínání si ničemností je potupou, vrcholem bláznovství, uvězněním hříchu, nenávistí ke spravedlnosti, zrezivělým šípem, jedem duše, rozmetáním ctností, červem mysli, pomatenou modlitbou, přetrháním modliteb povznesených k Bohu, odpadnutím od Charitas (= lásky Boží), zahnisaným hřebíkem v našich duších, hříchem, který se nikdy nerozplyne, a každodenní smrtí.
Milujte mír, protože je mnohem lepší než jakýkoliv poklad, jaký by národy mohly mít. Vězte s jistotou, že vaše hříchy dohání Boha ke hněvu. Proto se napravte a kajte se ze svých minulých hříchů, protože Bůh vás očekává s otevřenou náručí. To, co před světem ukrýváme, nemůže být skryto před Bohem: upřímně se obraťte. Žijte takovým způsobem, abyste obdrželi Pánovo požehnání, a pokoj Boha, našeho Otce, ať je stále s vámi.“